Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Zwei Ohrfeigen

Heute einmal allen Charme und Witz beiseite. Zu viel hat sich in mir angestaut. Ohrfeigen will ich austeilen. Eine an die Deutschen, eine an die Tschechen. Die eine für arrogante Ignoranz, die andere für dreiste Ignoranz. Aber der Reihe nach.
Zuerst die Deutschen. Wie beflissen man sich doch bei uns in Rundfunk und Fernsehen bemüht, ausländische Orts- und Personennamen richtig auszusprechen – solange es englische, französische oder spanische sind. Überhaupt westeuropäische. In Richtung Osten herrscht Gleichgültigkeit – entweder weil man glaubt, man könne den Namen sowieso niemals korrekt über die Lippen bringen, oder weil man sich einbildet, die richtige Aussprache zu wissen. Und so höre ich deutsche Journalisten von „Žatek“ reden, wenn sie Žatec alias Saaz meinen, ich höre „Litoměřiče“ statt Litoměřice, also „itsche“ statt „itze“, und wenn sie mit einem Herrn Matoušek sprechen, reden sie ihn als „Matušek“ an, weil sie das „ou“ weder oberpfälzisch noch tschechisch, sondern französisch artikulieren. Manchmal entsteht durch diese Fehler unfreiwillige Komik – etwa, wenn der slowakische Ministerpräsident Fico so ausgeprochen wird, dass man als Deutscher mehr an erotische Vergnügungen als an Politik denkt. Man spricht ihn aber „Fizo“.
Es würde dieses Ignorantenpack nur eine einzige Frage kosten, um zu erfahren, wie man den Gesprächspartner und den Ort, an dem er sich befindet, ausspricht, aber diese Frage wird offenbar nicht gestellt. Wenn der Beitrag ansonsten gut recherchiert ist, macht sich dieses Versäumnis nur um so schlimmer bemerkbar, weil man sich als Hörer oder Zuschauer denkt: Sie hätten es hinkriegen können – aber offenbar war es ihnen egal. Dafür die erste Ohrfeige.

Nun zu den Tschechen. Dass Gastronomen ihre Speisekarten durch den Googletranslator jagen, um ihren deutschen Gästen zumindest einen ungefähren Eindruck vom Angebot zu geben, kann man angesichts des Unterhaltungswerts, den eine solche Speisekarte hat, verzeihen. Manchmal geht es aber um mehr als nur Speisekarten.
In der Touristeninformation eines nordböhmischen Kleinstädtchens habe ich vor ein paar Wochen ein zweisprachiges Büchlein erstanden, das sich mit den blutigen Konflikten des Jahres 1919 befasst. Der Autor, ein Historiker, dankt auf der letzten Seite einer Frau X-ová für die „schnelle und korrekte Übersetzung“. Die Übersetzerin mag schnell gearbeitet haben, aber ihr ist leider kein einziger korrekter Satz gelungen. Und das in einer seriösen Publikation, die von der Stadt finanziert wurde.
Ich habe bislang ein einziges Mal in meinem Leben einen literarischen Text vom Tschechischen ins Deutsche übersetzt. Obwohl ich die Atmosphäre der Geschichte und ihren Ton gut fühlen konnte, habe ich an vielen Stellen darum gerungen, die passende Formulierung zu finden – in meiner Muttersprache wohlgemerkt. Danach habe ich, da ich ja kein Diplomübersetzer bin, den Originaltext und meine Übersetzung zwei Freunden, die mit beiden Sprachen vertraut sind, zum Durchsehen gegeben, sonst hätte ich mich wie ein Hochstapler gefühlt. Bis heute bleibt mir ein Rätsel, wie jemand glauben kann, er könne von seiner Muttersprache fehlerlos in eine Fremdsprache übersetzen; doch in Tschechien ist dieser Irrglaube sehr weit verbreitet. Man kann ihn unter anderem von zahlreichen Tafeln ablesen, die für viel Geld aufwendig gestaltet und vor Sehenswürdigkeiten installiert wurden. Nur eben am Übersetzer und am Korrekturleser hat man gespart. Um so deutlicher zeigt sich die Diskrepanz in der Qualität. Dafür die zweite Ohrfeige.

Abschließend will ich mich für meine Humorlosigkeit entschuldigen. Nächstes Mal bin ich hoffentlich wieder lustiger. Mindestens genauso lustig wie ein deutscher Fernsehbeitrag über Tschechien oder die deutsche Version einer tschechischen Speisekarte.

Dvě facky

Dnes ponechám veškerý šarm a vtip stranou. Příliš mnoho se toho ve mně nahromadilo. Chci rozdávat facky. Jednu Němcům, jednu Čechům. Jednu za arogantní ignoranci, druhou za troufalou ignoranci. Ale jedno po druhém. Nejdřív Němcům.  
V rozhlase a televizi lze u nás pozorovat až příliš horlivou snahu, vyslovovat správně cizí jména míst a osob - dokud jsou to jména anglická, francouzská nebo španělská. Tedy západoevropská. Směrem na východ vládne u lidí lhostejnost - buď z přesvědčení, že ta jména by stejně nikdy nedokázali správně vyslovit, nebo si namlouvají, že znají správnou výslovnost. A tak slyším německé žurnalisty mluvit o městě „Žatek“, když mají na mysli Žatec alias Saaz, slyším „Litoměřiče“ namísto Litoměřice, tedy německy vysloveno jako „itsche“ namísto „itze“, a když mluví s jistým panem Matouškem, oslovují ho jako „Matušek“, protože „ou“ nevyslovují ani hornofalcky, ani česky, nýbrž francouzsky. Někdy vznikne díky této chybě nedobrovolná komika - například, když je slovenský premiér Fico vysloven tak, že Němci přitom myslí spíše na erotické záliby, než na politiku. Ten se ale v německém přepisu vyslovuje „Fizo“.  
Tuto ignorantskou sebranku by to stálo jen jedinou otázku, aby zjistila, jak se vyslovuje jméno partnera rozhovoru nebo místo, kde se nachází. Když je příspěvek jinak dobře připraven, projevuje se toto opomenutí o to hůře, protože jako posluchač nebo divák si pomyslím, že to mohli zvládnout - ale zjevně jim to bylo jedno. Za to dávám první facku.  

Nyní k Čechům. Že gastronomové prohánějí své jídelní lístky přes překladač Google, aby svým německým hostům poskytli alespoň přibližný dojem o nabídce, to lze vzhledem k zábavné hodnotě, kterou takový jídelní lístek má, prominout. Někdy jde ale o více, než jen o jídelní lístky.
V informační kanceláři pro turisty jednoho severočeského městečka jsem před pár týdny sehnal dvojjazyčnou knížečku, která se zabývá krvavými konflikty roku 1919. Její autor, historik, děkuje na poslední straně jisté paní X-ové za „rychlý a správný překlad“. Ta překladatelka mohla sice pracovat rychle, ale bohužel se jí nepovedla jediná správná věta. A to v seriózní publikaci, která byla financována městem.  
Dosud jsem jednou v mém životě překládal literární text z češtiny do němčiny. Ačkoliv jsem mohl dobře vycítit atmosféru a tón příběhu, na mnoha místech jsem zápasil s tím, abych našel tu vhodnou formulaci - podotýkám, že v mé mateřštině. Poté jsem, jelikož nejsem diplomovaným překladatelem, dal originální text a můj překlad přečíst dvěma přátelům, kteří se vyznají v obou jazycích, jinak bych se byl cítil jako hochštapler. Dodnes je mi záhadou, jak si někdo může myslet, že umí překládat bezchybně ze své mateřštiny do cizího jazyka; přesto je v Čechách tato bludná víra velmi rozšířená. Lze jí mimo jiné vyčíst z četných tabulí, které byly za mnoho peněz nákladně vytvořeny a instalovány u pamětihodností. Jen na překladateli a korektorovi se šetřilo. O to zřetelněji se ukazuje rozpor v kvalitě. Za to dávám druhou facku.  


Na závěr se chci omluvit za nedostatek humoru. Příště snad budu opět veselejší. Alespoň tak veselý, jako německý televizní příspěvek o Česku nebo německá verze českého jídelního lístku.

Ohrfeige | Facka
Rendert Time: 0,079 Sek. | Speicherverbrauch: 1,87 MB / 2,01 MB