Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Tschechisches Brauereistipendium

Schon oft hat Robert, Inhaber der kleinen Brauerei „U Bizona“ bei Pilsen, zu mir gesagt, ich könne jederzeit bei ihm und seiner Frau Hanka vorbeikommen, Quartier beziehen, solange ich will, und mich in der ländlichen Idylle von der Großstadt erholen. Letzten Monat hatte ich endlich ein paar freie Tage, und so packte ich meine Koffer und fuhr mit meinem französischen Oldtimer nach Čižice.  

Robert ist ein paar Jahre jünger als ich, doch als er mich zum Biertank im Kühlraum führte, mir ein Glas in die Hand drückte und sagte: „Hier kannst du dir Bier zapfen, wann immer du willst“, fühlte ich mich wie in der Obhut eines gütigen Vaters.  

Es folgten unspektakuläre, aber unvergessliche Tage, an denen ich mir zwischen Frühstück und Mittagessen das erste Bier gönnte, mich in den Garten verzog und das tat, wozu mir in Nürnberg schon seit Wochen die Mußestunden gefehlt hatten: Schreiben. Ich schrieb und trank mich selig durch die Nachmittage, meist in Gesellschaft der drei dösenden Hauskatzen, ging zwischendurch spazieren, plauschte mit meinen Gastgebern, gesellte mich abends bisweilen zu den Stammgästen und fühlte mich jeden Tag inspiriert.  

So viel zum beschaulichen Teil meines Aufenthalts. Der etwas anstrengendere bestand aus einem Intensivsprachkurs, an dessen Beginn ich das Gefühl hatte, Tschechisch noch einmal neu zu lernen. So wunderte ich mich etwa darüber, warum so viel über Baracken geredet wird, was im deutschen Ohr nach Bruchbude klingt, bis ich begriff, dass das Wort „dům“ für „Haus“ nicht wirklich existiert – man spricht offenbar so gut wie immer von „barák“, wenn ein Haus gemeint ist. Im Falle eines großen Hauses ist die Baracke nicht „velký“, sondern „velikanský“ – oder sagen wir besser: Alles mögliche, was ich einfach nur als „groß“ bezeichnet hätte, wurde mit dem Wort „velikanský“ zu etwas Riesigem, was mich angesichts der tschechischen Liebe zu Diminutiven doch etwas überraschte. Auch weiß ich jetzt, dass manche Gäste sich ihren türkischen Kaffee als „michátko“ bestellen, und dass für nyní, „jetzt“, die Variante „nyčko“ existiert.  

Schön war es, mit neuen Wörten konfrontiert zu werden, die ich noch nie gehört hatte, aber sofort verstand, weil sie im Tschechischen nach ganz ähnlicher Logik funktionieren wie im Deutschen – Wörter wie „škodolibý“, schadenfroh, oder „vyrovnavost“, Ausgeglichenheit. Nach und nach bekam ich das Gefühl, in der fremden Sprache ebenso zu baden wie in Hopfenduft und Malzaroma, und mein Romanmanuskript fühlte sich an, als würde es von der Magie der jahrtausendealten Braukunst durchtränkt.  

Gegen Ende meines Stipendiumsaufenthalts, für den ich leider nur knappe zwei Wochen Zeit hatte, war ich unversehens vom Gast zu einer Art Familienmitglied geworden, und jedem kam es sonderbar vor, dass ich plötzlich nicht mehr da sein sollte. Der strahlende Sonnenschein passte ganz und gar nicht zu meiner Laune, als ich über schmale Landstraßen in Richtung Grenze fuhr. Aber ich werde ganz gewiss wiederkommen – zur Trink-, Sprach- und Badekur in Čižice.

České pivovarské stipendium

Robert, majitel malého pivovaru „U Bizona“ nedaleko Plzně mi již vícekrát říkal, že se mohu u něj a jeho ženy Hanky kdykoliv zastavit, zůstat u nich jak dlouho budu chtít a odpočinout si od velkoměsta ve venkovské idyle. Minulý měsíc jsem měl konečně několik volných dnů a tak jsem sbalil kufry a jel svým francouzským veteránem do Čižic.  

Robert je sice ode mne o několik let mladší, ale když mne přivedl k nádrži s pivem v chladící místnosti a řekl: „Tady si můžeš načepovat pivo, kdykoliv budeš chtít“, cítil jsem se jako v péči dobrotivého otce.  

Následovalo několik nijak mimořádných, ale nezapomenutelných dní, během kterých jsem si mezi snídaní a obědem dopřál první pivo, vytratil se do zahrady a dělal to, k čemu mi v Norimberku po celé týdny chyběly volné chvilky: pustil jsem se do psaní. Psal jsem a propíjel se blaženě skrze odpoledne, většinou za přítomnosti tří podřimujících domácích koček, mezitím jsem se šel projít, povídal si s mými hostiteli, občas jsem se večer přidružil ke štamgastům a cítil se každý den inspirován.  

Tolik k poklidné části mého pobytu. Ta trochu namáhavější pozůstávala z intenzivního jazykového kurzu, na jehož začátku jsem měl pocit, že se češtinu musím znovu učit ještě jednou. Tak jsem se například podivoval nad tím, proč se tolik mluví o barácích, což zní pro německé ucho jako barabizna, než jsem pochopil, že slovo „dům“ jako „Haus“ neexistuje doopravdy - zřejmě se mluví téměř vždy o baráku, když mají lidé na mysli dům. V případě velkého domu není barák „velký“, nýbrž „velikánský“ - anebo ještě lépe: Všechno možné, co bych jednoduše označil jen jako velké, se stalo se slovem „velikánský“ něčím obrovským, což mne vzhledem k české oblibě zdrobnělin přece jen trochu překvapilo. Také teď vím, že mnozí hosté si objednávají svou tureckou kávu jako „míchátko“ a že ke slovu „nyní“ existuje jako varianta „nyčko“.  

Hezké to bylo, být konfrontován s novými slovy, která jsem ještě nikdy neslyšel, ale ihned pochopil, protože v češtině fungují podle zcela podobné logiky jako v němčině - slova jako „škodolibý“ neboli „schadenfroh“, nebo „vyrovnanost“ či „Ausgeglichenheit“. Postupně jsem nabyl dojmu, jako bych se koupal v cizí řeči stejně jako ve vůni chmelu a aromatu sladu a můj románový rukopis jakoby byl prosáknut magií tisíciletého umění vaření piva.  

Ke konci mého stipendijního pobytu, na který jsem měl bohužel jen necelé dva týdny času, jsem se stal znenadání z hosta jakýmsi druhem člena rodiny, a každému to připadalo zvláštní, že najednou jsem tam již neměl být. Zářivý sluneční svit se vůbec nehodil k mé náladě, když jsem jel po úzké venkovské silnici k hranicím. Ale zcela jistě se vrátím - na pitnou, jazykovou a lázeňskou kúru do Čižic.

 |
Rendert Time: 0,073 Sek. | Speicherverbrauch: 1,87 MB / 2,01 MB