Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Deutsche Obstsuppe

Die Deutschen sind fleißig, gründlich, diszipliniert und pünktlich, habe ich in einem Deutschlehrbuch gelesen, das mir eine tschechische Freundin geschenkt hat. Wahrscheinlich haben die Autorinnen damit sogar recht. Nur auf der Autobahn habe ich oft den Eindruck, dass viele meiner Landsleute undisziplinierte Wettrennen fahren. Vielleicht deswegen, damit sie noch pünktlicher als pünktlich sind.

Die Lektion, die mit der Beschreibung des deutschen Nationalcharakters eingeleitet wird, befasst sich allerdings mit dem korrekten Grüßen. Während man in Tschechien ohne Rücksicht auf die Tageszeit stets nur „dobrý den“ sage – so die Autorinnen –, differenziere man in Deutschland ordentlich zwischen „Guten Morgen“, „Guten Tag“ und „Guten Abend“.

Hauptsächlich aber finde ich das Sprachlehrwerk in kulinarischer Hinsicht interessant. Immerhin drei der insgesamt 15 Kapitel sind den unterschiedlichen Essgewohnheiten in Tschechien und den deutschsprachigen Ländern gewidmet, und bald stellt sich der Eindruck ein, dass die Verfasserinnen von der Küche ihrer böhmischen Heimat nachhaltig traumatisiert wurden und in Deutschland die Erlösung fanden. Die deutsche Küche, konstatieren sie, sei gesünder, man esse mehr frisches Obst, gedünstetes Gemüse und fast keine Knödel. Zugegeben, auch ich erschrecke hin und wieder über den Berg von knedlíky, der in vielen tschechischen Gasthäusern als Beilage serviert wird, und meide Gerichte, die „mit Knödelvariationen“ auf der Speisekarte stehen; andererseits aber lebe ich hier in einer Gegend, in welcher der Knödel mindestens „kindskopfgroß“ sein muss, anderenfalls wird er dem Wirt an den Kopf geworfen. Bestimmt haben die Lehrbuchautorinnen intensiv Norddeutschland bereist – dort hält man Knödel für eine bayerische Perversion, manche sprechen auch von Kartoffelschändung.

„Wie ist die tschechische Küche?“ wird in einem Übungskapitel gefragt. Die korrekte Antwort gemäß Lehrbuch lautet: „Schmackhaft, aber zu fett und zu süß.“ Nächste Frage: „Wie ist die deutsche Küche?“ – „Gesünder als die tschechische Küche.“ Gestaunt habe ich erst bei Frage und Antwort Nummer drei: „Welche Suppen isst man in Deutschland im Sommer gern?“ – „Im Sommer isst man in Deutschland gern kalte, süße Obstsuppen.“

Ich habe bis jetzt, wenn ich für Urlaubsreisen etwa eineinhalb Jahre abziehe, fünfzig Jahre meines Lebens in Deutschland verbracht, doch eine Obstsuppe ist mir noch niemals und nirgends angeboten worden. Und wenn, dann hätte ich sie nicht gegessen, weil ich zwar Obst, aber keine Süßspeisen mag.

Was ich dagegen sehr gern mag, ist der tschechische tatarák, und würde ich ein Tschechischlehrbuch schreiben, so würde ich ihm ganz bestimmt ein Kapitel widmen. Man leidet als Deutscher nämlich unter einem schlimmen Knoblauchkomplex. Keinesfalls darf man hierzulande Knoblauch zu sich nehmen, wenn man vorhat, sich an den folgenden drei Tagen außerhalb des Familien- oder engen Freundeskreises zu bewegen.

In Tschechien dagegen kann man sich ohne schlechtes Gewissen an jedem beliebigen Tag, zu jeder beliebigen Uhrzeit einen tatarák bestellen, zu dem mindestens vier geröstete Brotscheiben mit ebenso vielen Knoblauchzehen gereicht werden. Mir gibt das ein so erlösendes Gefühl, als wäre ich wieder ein Kleinkind, das ungehemmt im Matsch spielen darf. Und dafür lasse ich jede deutsche Obstsuppe stehen, egal, ob es sie gibt oder nicht. Dass ich sie mir vorstellen kann, genügt mir völlig.

Německá ovocná polévka

Němci jsou pilní, důslední, disciplinovaní a dochvilní, četl jsem v jedné učebnici němčiny. Pravděpodobně mají autorky s tímto tvrzením dokonce pravdu. Jen na dálnici mám často dojem, že mnozí krajané jezdí nedisciplinovaně jako o závod. Snad proto, aby byli ještě dochvilnější, než dochvilní.

Lekce, která je uváděna popisem německého národního charakteru, se ovšem zabývá korektním zdravením. Zatímco v Česku se bez ohledu na denní dobu dle autorek říká vždy jen „dobrý den“, v Německu se řádně rozlišuje mezi „Guten Morgen“, „Guten Tag“ a „Guten Abend“.

Hlavně ale považuji učebnici za zajímavou z kulinárního pohledu. Přece jen tři z celkem 15 kapitol jsou věnovány rozdílným stravovacím zvyklostem v Česku a v německy mluvících zemích, a brzy se dostaví dojem, že autorky byly kuchyní své vlasti trvale traumatizovány a v Německu našly vysvobození. Německá kuchyně, konstatují, je prý zdravější, jí se více čerstvého ovoce, dušené zeleniny a téměř žádné knedlíky. Přiznávám, i já se tu a tam vyděsím z hory knedlíků, která je v českých hostincích servírována jako příloha, a vyhýbám se jídlům, která jsou v jídelním lístku uvedena s „variacemi knedlíků“; naproti tomu ale žiji zde v kraji, kde musí být knedlík veliký nejméně jako „dětská hlava“, jinak je hozen hospodskému na hlavu. Autorky učebnice určitě cestovaly hodně po severním Německu - tam se totiž knedlíky považují za bavorskou perverzi, někteří mluví také o zhanobení brambor.

„Jaká je česká kuchyně?“ tak zní otázka v jedné cvičné kapitole. Správná odpověď podle učebnice zní: „Chutná, ale příliš tučná a sladká.“ Další otázka: „Jaká je německá kuchyně?“ - „Zdravější, než česká kuchyně.“ Žasl jsem teprve u otázky a odpovědi číslo tři: „Které polévky jsou v Německu v létě oblíbené?“ - „V létě Němci rádi jedí studené, sladké ovocné polévky.“

Já jsem dosud, když odečtu asi jeden a půl roku na dovolených, strávil v Německu padesát let svého života, ale ovocná polévka mi ještě nikdy a nikde nebyla nabídnuta. A kdyby byla, tak bych ji nebyl jedl, protože mám sice rád ovoce, ale nikoliv sladká jídla.

Co mám naproti tomu velmi rád, je český „tatarák“, a kdybych psal učebnici češtiny, věnoval bych mu zcela určitě celou kapitolu. Člověk totiž trpí jako Němec nedobrým česnekovým komplexem. Zde u nás se v žádném případě nesmí sníst česnek pokud zamýšlíte se pohybovat v následujících třech dnech mimo okruh rodiny nebo blízkých přátel.

V Česku naproti tomu si můžete bez špatného svědomí v kterýkoliv den a v libovolnou dobu objednat tatarský biftek, k němuž se podávají nejméně čtyři topinky se stejným počtem stroužků česneku. Mne to dodává tak osvobozující pocit, jako bych opět byl dítětem a směl si bez zábran hrát v blátě. A kvůli tomu budu ignorovat každou německou ovocnou polévku, bez ohledu na to, zda existuje, či ne. Skutečnost, že si ji umím představit, mi úplně stačí.

Glumssuppe | Bild: www.essen-und-trinken.de
Rendert Time: 0,067 Sek. | Speicherverbrauch: 1,87 MB / 2,01 MB