Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Etwas auf den Zahn

Wer sich in Tschechien einen Imbiss bestellen will, kann das Wort „svačina“ verwenden. Es soll sich dabei, wie ich von tschechischen Freunden erfuhr, um einen durchaus dehnbaren Begriff handeln. Handwerker zum Beispiel, die in der sozialistischen Epoche um 10 Uhr vormittags in einer Kneipe beim sechsten oder siebten Bier, begleitet von einer Portion Leberkäse, angetroffen wurden, pflegten ebenfalls zu behaupten, dass sie gerade eine svačina zu sich nähmen und danach sogleich weiterarbeiten würden.

Es gibt aber auch die Redewendung „dát si něco na zub“, „sich etwas auf den Zahn geben“, wobei ich vielleicht erwähnen sollte, dass sich im tschechischen Sprachgebrauch der bestellende Gast „etwas gibt“, anstatt, wie im Deutschen, etwas zu nehmen. Einen Freund von mir veranlasste dies einmal nach einigen Bieren zu der Äußerung, da bewahrheite sich in Tschechien die alte Weisheit, dass Geben seliger als Nehmen sei.

Aber ich schweife ab. Eigentlich wollte ich sagen, dass ich neulich mit zwei Freunden in Ostrava eintraf, und dass wir nach der langen Bahnfahrt noch den Wunsch nach gewissen Erfrischungen verspürten. Das Lokal „Na Plynární“ war eines der wenigen, die an jenem späten Montagabend noch geöffnet hatten. Die Küche aber, so sagte uns die Kellnerin, habe leider bereits geschlossen, und ich nutzte die Gelegenheit, um die hübsche Redewendung anzubringen, dass wir uns nur etwas auf den Zahn geben wollen. Darauf wurden uns eingelegter Hermelin und Utopenci angeboten. Ein paar Minuten später biss ich auf etwas Hartes im Weichkäse. Es handelte sich um das Provisorium, das mir mein Zahnarzt in Nürnberg eingesetzt hatte; nächste Woche sollte ich zwei neue Kronen bekommen. Ich überlegte, ob ich dieses Missgeschick eventuell durch die Erwähnung des neuralgischen Wortes „Zahn“ hervorgerufen hatte … und ob ich nicht besser nach einer svačina hätte fragen sollen … 

In den folgenden Tagen blieb unser Ausflug von meinem Zahnproblem überschattet. Ich erkundigte mich in der Touristeninformation nach Adressen von Zahnärzten. Man empfahl mir den zahnärztlichen Bereitschaftsdienst im städtischen Krankenhaus. Nach einem Tag Bedenkzeit – man geht ja schon in der eigenen Sprache nicht gern zum Zahnarzt – begab ich mich nach dem Frühstück dorthin.

Den Bereitschaftsdienst gibt es erst ab 18 Uhr“, informierte mich eine Dame mittleren Alters von nicht unbeträchtlichem Leibesumfang. „Aber auch dann wird er nichts für Sie tun, weil es sich nicht um einen Notfall handelt.“ Sie empfahl mir, in die Apotheke zu gehen, den nötigen Klebstoff zu besorgen und das Provisorium selbst wieder einzusetzen. Dieser Tipp schien mir geeignet für die sprichwörtlichen goldenen tschechischen Händchen – siehe den letzten Blogbeitrag –, aber nicht für meine.

Anderntags kamen wir an einem Haus mit der Aufschrift „Dental Park“ vorbei. Ich drückte nach kurzem Zögern die Rezeptionsklingel, wurde eingelassen und schilderte zwei charmanten Arzthelferinnen, die in jeder Hinsicht das Gegenteil meiner ersten Ansprechpartnerin verkörperten, mein Problem. Sie bedauerten sehr. Die Praxis sei überfüllt, zudem einer der Ärzte krankheitsbedingt ausgefallen – vor nächster Woche sei nichts zu machen. Ich winkte ab. „Da habe ich sowieso meinen nächsten Zahnarzttermin in Nürnberg.“ Dann solle ich doch bis dahin, rieten mir die Damen, einfach alles so lassen, wie es ist.

Das entsprach mittlerweile genau meinen Wünschen. Denn jetzt hatte ich von der Zahnarztsuche endgültig die Nase voll. Oder vielmehr – die Zähne, um es tschechisch zu sagen.

Něco na zub

Kdo si chce v Česku objednat malé občerstvení, může použít slovo „svačina“. Přitom se prý jedná, jak jsem se dozvěděl od českých přátel, o docela široký pojem. Například řemeslníci, kteří byli za socializmu v 10 hodin dopoledne zastiženi v hospodě při šestém nebo sedmém pivu, doprovázeném porcí sekané, rovněž rádi tvrdili, že právě mají svačinu a poté budou hned dále pracovat.

Existuje ale také rčení „dát si něco na zub“, německy „sich etwas auf den Zahn geben“, přičemž bych se asi měl zmínit, že dle české jazykové zvyklosti si objednávající host „něco dá“, místo toho, aby si něco vzal, jak je tomu v němčině. Jednoho mého přítele toto jednou po několika pivech podnítilo k výroku, že se zde potvrzuje v Česku stará pravda, že dávání poskytuje větší pocit blaha než braní.

Ale to odbočuji. Vlastně jsem chtěl říci, že jsem nedávno s dvěma přáteli dorazil do Ostravy, a že jsme po dlouhé jízdě vlakem ještě zatoužili po nějakém občerstvení. Lokál „Na Plynární“ byl jedním z mála, kde bylo v onen pozdní pondělní večer ještě otevřeno. Avšak kuchyně, jak nám řekla servírka, měla již bohužel zavřeno, a já jsem využil příležitost, abych použil hezké rčení, že bychom si chtěli dát jen něco na zub. Nato nám byl nabídnut naložený hermelín a utopenci.

O několik minut později jsem kousl do něčeho tvrdého v měkkém sýru. Jednalo se o provizórium, které mi nasadil můj zubní lékař v Norimberku; další týden jsem měl dostat dvě nové korunky. Uvažoval jsem, jestli jsem si tento malér eventuálně nepřivodil zmíněním neuralgického slova „zub“… a jestli jsem se raději neměl ptát po nějaké svačině

V následujících dnech zůstal náš výlet zastíněn mými problémy se zuby. Ptal jsem se v informačním centru pro turisty na adresy zubních lékařů. Byla mi doporučena zubní pohotovost v Městské nemocnici. Po jednom dni rozmýšlení – k zubaři nejdeme rádi ani ve vlastním jazyce – jsem se tam vypravil po snídani.

„Pohotovostní služba je až od 18 hodin“, informovala mne dáma středního věku, a nikoliv nenápadného objemu pasu. „Ale ani poté pro vás lékař nic neudělá, protože se nejedná o nouzový případ.“ Doporučila mi zajít do lékárny, opatřit si potřebné lepidlo, a to provizórium si nasadit zpět sám. Tento tip se mi zdál být vhodný pro příslovečné zlaté české ručičky – viz poslední blogový příspěvek – ale nikoliv pro moje.

Druhého dne jsme procházeli kolem domu s nápisem „Dental Park“. Po krátkém váhání jsem stlačil zvonek na recepci, byl jsem vpuštěn dovnitř a vylíčil jsem dvěma šarmantním sestřičkám, které v každém ohledu ztělesňovaly protiklad první oslovené osoby, můj problém. Velmi litovaly. Ordinace je prý přeplněná, navíc jeden z lékařů vypadl kvůli nemoci – dříve, než příští týden se nedá nic dělat. Odmítl jsem mávnutím rukou. „To mám stejně svůj příští termín u zubaře v Norimberku.“ Pak bych měl přece jen do té doby, radily mi dámy, jednoduše všechno nechat tak, jak je.

To mezitím přesně odpovídalo mým přáním. Neboť teď jsem měl hledání zubaře definitivně plný nos. Anebo spíše plné zuby, abych to řekl česky.

Foto | http://www.thekiwifruit.com
Rendert Time: 0,073 Sek. | Speicherverbrauch: 1,87 MB / 2,01 MB