Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Die Irrwege der tschechischen Liebe

Ich weiß, dass meine neue Freundin mich mindestens genauso sehr liebt wie ich sie. Sie lernt nämlich Tschechisch und hat sich in relativ kurzer Zeit eine beachtliche Hörverständnisfähigkeit erworben. Manchmal habe ich zwar den Verdacht, dass sie es nicht aus Liebe tut, sondern weil sie, von Eifersucht und Misstrauen geplagt, verstehen will, was ich mit charmant lächelnden Damen an Museumskassen und Eisständen plaudere, aber mit ihren Fragen zerstreut sie meine Bedenken rasch wieder. Was „ich liebe dich“ auf Tschechisch heißt, will sie zum Beispiel wissen und merkt es sich auch.

Bei ihren Tschechischstudien stößt sie zuweilen auf Merkwürdigkeiten, die mir niemals aufgefallen sind. „Was heißt denn ‚Liebe‘?“, fragte sie mich, als wir an einem heißen Augustnachmittag träge am Ufer des Badesees von Bolevec herumlungerten. Meine Antwort irritierte sie. „Láska? Warum láska? ‚Lieben‘ heißt doch ‚milovat‘ – dann müsste es eigentlich ‚laskovat‘ heißen!“

Ich geriet ins Grübeln. Warum, fragte ich mich, hatte ich nie bemerkt, dass sich im Tschechischen, anders als im Deutschen, „Liebe“ und „lieben“ nicht aus derselben Wurzel speisen? Auch überlegte ich, ob es wirklich ein Verb gibt, das von „láska“ abgeleitet ist. Das Adjektiv „laskavý“, „liebenswürdig“, kannte ich, aber „laskovat“ hatte ich noch nie irgendwo gehört oder gelesen. „Schatz“, sagte ich, „du musst dich einfach daran gewöhnen, dass die Tschechen manchmal ein bisschen komisch sind. Die Liebe und das Lieben sind für sie offenbar zwei unterschiedliche Dinge. Das Verb ‚laskovat‘ gibt‘s nämlich überhaupt nicht.“

Das Thema ließ uns keine Ruhe. Zuhause, in unserer Ferienwohnung, konsultierten wir das Wörterbuch. Als erstes stellten wir fest, dass es immerhin das Verb „laskat“ im Sinne von „liebkosen“ gibt. Dann schlugen wir weitere Referenzwörter nach, den „Liebesbrief“ zum Beispiel, und fanden „milostný dopis“, obwohl „milost“ eigentlich „Gnade“ oder „Barmherzigkeit“ bedeutet. Dies wiederum fanden wir insofern merkwürdig, als das vermeintlich zugehörige Adjektiv „milý“ auf Deutsch „lieb“ oder „nett“ heißt; wenn man hingegen „gnädig“ meint, muss man „milostivý“ sagen – keinesfalls „milostný“.

Verwirrt sahen wir einander an und beschlossen, uns erst einmal ein Bier zu genehmigen. Wir stießen auf die Liebe an, nahmen jeder einen tiefen Schluck und schwiegen nachdenklich. „Es gibt also“, rekapitulierte meine Freundin, „láska und laskat, aber laskat ist etwas anderes als lieben. Lieben heißt milovat, aber es gibt keine milá dazu.“

„Doch, gibt es. Aber das ist die Liebe in Gestalt einer Person – die Geliebte.“ „Dann bin ich also deine milá, aber nicht deine láska? Oder kann ich beides sein?“ Ich begann, mich ein wenig überfordert zu fühlen.

„Machen wir uns das Leben doch nicht unnötig kompliziert“, sagte ich. „Wir werden einfach weiterhin hierher fahren, tschechisches Bier trinken und Spaß mit unseren tschechischen Freunden haben, vielleicht wirst du auch weiterhin Tschechisch lernen – aber das tschechische Lieben … das überlassen wir doch besser den Tschechen. Findest du nicht auch, miláčku? Mein broučičku?“ Und schon saß ich wieder in der Falle.

Bludné cesty české lásky

Vím, že moje nová přítelkyně mne miluje stejně, jako já ji. Učí se totiž česky a v relativně krátké době si osvojila úctyhodnou schopnost porozumět slyšenému. Někdy mám sice podezření, že tak činí nikoliv z lásky, nýbrž proto, že ji trápí žárlivost a nedůvěra, chce rozumět, co si povídám s šarmantně se usmívajícími dámami u pokladen muzeí a zmrzlinových stánků, ale svými otázkami opět rychle rozptýlí mé pochybnosti. Jak se řekne česky „ich liebe dich“, chce například vědět a také si to zapamatuje.

Při svém studiu češtiny naráží občas na zvláštnosti, které mi nikdy nebyly nápadné. „Jakpak se řekne ‘Liebe’?“, zeptala se mne, když jsme jednoho horkého srpnového odpoledne lenošili na břehu Boleveckého rybníka. Moje odpověď ji iritovala. „Láska? Proč láska? ‚Lieben’ přece znamená ‚milovat‘ – pak by se to ale vlastně muselo jmenovat ‚láskovat’!“

Zadumal jsem se. Proč, kladl jsem si otázku, jsem si nikdy nevšiml, že v češtině, na rozdíl od němčiny, „láska“ a „milovat“ nemají stejný kořen slova? Rovněž jsem přemýšlel, jestli opravdu existuje sloveso, které je odvozeno od „lásky“. Přídavné jméno „laskavý“, neboli „liebenswürdig“, jsem znal, ale „láskovat“ jsem ještě nikdy nikde neslyšel ani nečetl.
„Miláčku“, řekl jsem, „musíš si jednoduše na to zvyknout, že Češi jsou někdy trochu zvláštní. Láska a milování jsou pro ně zjevně dvě rozdílné věci. Sloveso ‚láskovat‘ totiž vůbec neexistuje.“

To téma nás nenechalo v klidu. Doma, v našem prázdninovém bytě, jsme si vzali na pomoc slovník. Jako první jsme zjistili, že přinejmenším existuje sloveso „laskat“ ve smyslu německého „liebkosen“. Pak jsme nalistovali další referenční slova, například „Liebesbrief“ a našli jsme „milostný dopis“, ačkoliv „milost“ vlastně znamená „Gnade“ nebo „Barmherzigkeit“. Tohle se nám opět zdálo být do té míry zvláštní, že domněle k tomu patřící přídavné jméno „milý“ znamená německy „lieb“ nebo „nett“; když naproti tomu máme na mysli „gnädig“, musíme říct „milostivý“ – v žádném případě však ne „milostný“.

Zmateně jsme se na sebe podívali a rozhodli se, že si nejdřív dopřejeme jedno pivo. Připili jsme si na lásku, každý jsme si dali dlouhý doušek a přemýšlivě mlčeli. „Existuje tedy“, rekapitulovala má přítelkyně, „‚láska‘ a ‚laskat‘, ale ‚laskat‘ je něco jiného než ‚milovat‘. ‚Lieben‘ znamená ‚milovat‘, ale k tomu neexistuje ‚milá‘.“

„Ale ano, existuje. To je však milá v podobě osoby – milenka.“ „Pak jsem tedy tvoje milá, ale nikoliv tvoje láska? Nebo mohu být oboje?“ Začal jsem cítit, že je toho na mne moc.

„Nedělejme si přece život zbytečně komplikovaným“, řekl jsem. „My sem jednoduše budeme dále jezdit, pít české pivo, bavit se s našimi českými přáteli, snad se budeš i nadále učit česky – ale české milování … to přenecháme přece jen raději Čechům. Nemyslíš miláčku? Můj broučku?“ A již jsem seděl opět v pasti.

 |
Rendert Time: 0,074 Sek. | Speicherverbrauch: 1,87 MB / 2,00 MB